Leden. Tma většinu dne. V práci dokončený projekt. Vánoce pryč, jaro daleko. Tak copak je nového. Google. Bootcamp, to slovo, co vyplivne sto odkazů na počítače. A najednou? Odkaz na cvičení. Hm. Copak dělají na bootcampu? Zajímavý pocit, když vás po vší té předvídatelnosti najednou něco zaujme. Zaujme tak, že i druhý den otevřete stránky a znovu a znovu si masochisticky předčítáte, jak se dřít. Obyčejně. Bez přístrojů. Bez tanečků.
Jo, tohle bych mohla zkusit, tohle by mě mohlo bavit. Ráda sportuju, hodně, volejbal, spinning. Taky hodně kouřím. Tak jo, to snad zvládnu. Sem se přihlásím. Akorát nevím, jak zvládnu třikrát týdně ráno vstávat po páté. Já, která miluju spánek nade vše. Jednotka spánku: jedna Alenka.
Nastává ten den. Budík. Pátá právě teď odbila. Vstanu a vyrazím. Stojím v půl sedmé na Slávii, převlečená na sport a ostražitá, co přijde. První okukování. Vypadají normálně. Začínáme. Jak jako? Oni normálně běží do schodů. Oni běží do schodů podruhé, potřetí. To přece nemůžou myslet úplně vážně. Ale běžím taky. No běžím, eufemismus. Dech dost chybí. Daň za cigarety. Pak kliky, dřepy, žabáky, švihadlo, břicho, posilování a tak. Další běhy. Trenéři jsou nároční, ale motivují a kromě toho jsou i dost vtipní. To pomáhá. Hodina končí, odcházím to pondělní ráno do práce a říkám si, že za normálních okolností bych teprve vstávala. Ale jsem překvapivě plná energie.
Šestitýdenní turnus se blíží ke konci. A je mi jasné, že budu chodit dál. Je to návykové. Překonej sám sebe. Ne fyzicky, protože nakonec můžeš vždycky, rezervy jsou. Ale psychicky. Tohle přece zvládnu. Bootcamp je nejobyčejnější cvičení. Nejobyčejnější jako Maruška a její sůl. Dost intenzivní sůl, asi alpská. A má výsledky! Zrcadlo začíná být znovu můj přítel. Je to dřina, nic není zadarmo, ale tak to má být, ne? Kdo si váží něčeho, co má zadarmo, bez námahy a odříkání?
Tak vás vítám v bootcampu.
Alena Housková
právnička
12. 01. 2014
Dá se říct, že jsem normální holka, která žije normální život. Nebo se o to alespoň snaží. Někdy to jde líp, někdy hůř, znáte to sami. Do Prahy jsem přišla studovat a nakonec jsem tu zůstala i pracovat. Mým oborem je forenzní genetika, pro přiblížení – je to třeba určování otcovství. Práci v laboratoři střídá kontakt s klienty, což je pro mě ta příjemnější část. Mám totiž kolem sebe ráda lidi a poslední dobou zjišťuji, že je to pro mě snad úplná nutnost.
Sport mě baví, ale samotné se mi nikdy moc nechce… a do toho má náklonnost k sladkému, a především k čokoládě… Na střední a vysoké škole to nebyl problém, výdej energie byl dost velký, měla jsem čas na spoustu věcí, zkusila jsem karate, pár let aerobik... Jakmile jsem ale začala chodit do práce, byla jsem pořád unavená. Přičítala jsem to nezvyku ráno brzy vstávat a taky tomu, že jsem spíš noční tvor. Aerobik jsem vyměnila za tancování funky a jazz dance, ale pořád to nebylo ono. Pak jsem uviděla v novinách inzerát na bootcamp. Něco jako americký vojenský výcvikový tábor, stálo tam. To mě zajímalo. Zvládla bych to? První šok – začátek v 6:30, takže vstávám v pět, abych tam byla včas! A co fyzicky? Jsem zvyklá makat a s bičem nad sebou mi to jde po pravdě ještě mnohem líp. Takže jsem se rozhodla, že do toho půjdu, že to zvládnu.
A jak to dopadlo? No úplně skvěle! Vstala jsem, přišla jsem a zvítězila jsem – sama nad sebou. Kromě toho, všichni co tam byli se mnou, byli úplně úžasní! A to nemyslím jen účastníky, ale i trenéry! Ano, je to dřina. Ale když vidíte makat ostatní, je to obrovská motivace. A výsledky? Bootcamp je návykový! Když bootcamp končil, chtělo se mi brečet, že už spoustu lidí třeba nikdy neuvidím.
Naštěstí se spousta z nás přihlásila znovu a k tomu další nové tváře. I když v jiném složení, atmosféra je vždycky stejná – úžasná! A to vstávání mi za to stojí, začít den tam, kde vždycky získám dobrou náladu. Skoro to vypadá, že pomíjím tu fyzickou aktivitu, ale zdání klame – čokoládu si dám bez výčitek.
Jana Hájková
forezní genetička
11. 12. 2015
Jsem manželka, matka, snacha a kamarádka – snad dobrá. Jako většina lidí mám i já svou práci, jsem klinická psycholožka. Je to náročné a energii vysávající, často přijímám i 12 hodin denně starosti druhých.
Na bootcamp jsem šla, protože mám ráda výzvy, a bylo to něco, co jsem neznala. Chtěla jsem poznat jiný druh sportu a dokázat si, že na to ještě mám. Začátky byly těžké, ne snad ani kvůli posilování, na to jsem byla zvyklá, ale protože se běhalo – a ještě ke všemu po ránu. Já běhám špatně, neudýchám to. Myslela jsem, že umřu nebo to nevydržím, ale nikdy jsem se úplně nezastavila, jen se často styděla, že to nejde, jak bych chtěla. Ale ono se to fakt lepšilo. Na konci jsem už uběhla, co bylo trenéry zadané a v rámci mé skupiny snad přijatelně. Jsem pyšná, že jsem to zvládla a že jsem byla mezi prvními, kdo to tady vyzkoušel, protože nic takového tu nikdy nebylo. A stačila jsem i těm o dost mladším. Nebylo to jen o tom sáhnout si na dno svých sil, ale taky o lidech. Poznala jsem fajn kamarády, na které se vždycky těším. Nezkazí žádnou legraci, bootcamp nás naučil vzájemně se podržet, pomoct si a podpořit se. Když ráno běžím podél Vltavy, mokré boty, ponožky i nohy, pálivé plíce a ufuněná, s pocity, že já vůl stará do toho zase šla… jsem fakt šťastná!
PhDr. Milena Bučková
klinická psycholožka
08. 11. 2010
Po osmi letech úspěšného nekouření, ale také několika kilech tělesné váhy navíc, jsem dospěl k rozhodnutí, že občasný sport mi nestačí, a začal jsem shánět něco, co by mě bavilo.
Koncept bootcampu mě lákal a zároveň neuvěřitelně děsil. Zvědavost mi ale nedala spát, a tak jsem se přišel na bootcamp tajně juknout do Braníka. Když jsem viděl, jakým tempem začínají, radši jsem ujel. Nechtěl jsem do toho jít sám, přemlouval jsem kamaráda, ale ten mi s vytřeštěnýma očima oznámil, že se nehodlá nechat zabít, a to i přesto, že právě zvedl svou životní pojistku. Díky férovému přístupu a komunikaci s Jakubem jsem se to nakonec rozhodl zkusit. Byla to pohoda, vše jsem stíhal a na bootcampu se i bavil. Nádherně strávené páteční ráno, ale pak přišla sobota a neděle, nohy, ruce a záda, každý pohyb mě doháněl k šílenství. Pro mé pobavení mi trenér napsal: „Bolí tě nohy? Běž to vyjezdit na kole.“ A v pondělí znovu pot a snaha udržet dech s ostatními. Převážná většina jich je mladších a svižnějších, nechci je předběhnout, alespoň jim chci dýchat na záda. Udržela mě tam ta skvělá parta lidí a fantastičtí trenéři. Velmi pomohla rada s jídelníčkem. Bootcamp dokáže nakopnout, ale člověk musí chtít a musí překonat sám sebe. Není to jen bolest svalů a fyzické i duševní vypětí, ale také pravidelnost a vše, co donutí člověka ke změně rytmu a životního stylu.
Jiří Kubát
majitel firmy E*Tech
02. 11. 2015
O bootcampu jsem se dozvěděla od kamaráda (párkrát jsem o něm předtím sice slyšela, ale nic určitého). Bylo mi celkem podrobně popsáno, o co se jedná. A musím říct, že mě to hned zaujalo.
Jelikož hraji odmalička tenis, jsem zvyklá sportovat poměrně často. Tělo si zvykne a pohyb vyžaduje. Důležité je pak najít aktivitu, která Vás bude bavit a nabije Vás energií. Vždycky jsem byla zvyklá sportovat spíše sama, ne proto, že bych to upřednostňovala, ale většinou nebylo s kým, každý má trochu jiné časové možnosti a nějak se mi to nedařilo skloubit s mými přáteli.
Proto mě bootcamp zaujal už jen představou, že nebudu cvičit sama, poznám nové lidi a někdo mi bude říkat, co mám dělat, což mi dělá stále menší a menší problém, čím jsem starší. (naopak, mám to dokonce ráda) :-) To jsem však ještě netušila, že s tím bude spojeno také povzbuzování a opravdu skvělý profesionální a zároveň kamarádský přístup ze strany trenérů. Že se tyto dvě věci vylučují? Kdepak, bootcamp to potvrzuje.
Představa vstávání v 5:30 mě zas až tolik neděsila (jsem zvyklá vstávat brzy ráno), ale vykonávat po 6h ranní nějakou fyzickou aktivitu? To už jsem si tak lehce představit nedokázala. Po první hodině bootcampu (opravdu po první) jsem už ale věděla, že to nebude problém. Ranní cvičení mě nastartovalo na celý den, cítila jsem se skvěle - plná energie a pozitivního myšlení (endorfiny jsou mocné). Pocit, že Vás cvičení opravdu baví, je k nezaplacení. A když jste navíc obklopeni lidmi, se kterými je sranda, dokáží Vás povzbudit a vyburcovat k lepším výsledkům, je to prostě úžasné.
Bootcamp navštěvuji více než rok a stále mě to strašně baví, každý večer před tréninkem se těším na to, až se ráno vzbudím (někdy nemůžu ani dospat) a budu moci vyrazit za sportem a za lidmi, které již dobře znám a na které se těším. Díky bootcampu jsem poznala, že sport může být zároveň i zábava. Každý trénink je originální a pestrý a já se těším na to, co bude příště. Výsledky cvičení, které na sobě člověk brzy zpozoruje, jsou takovým příjemným bonusem. :-)
A jak mi bootcamp pomohl v souvislosti s tenisem? Mohla jsem si koupit těžší raketu, aniž by mě bolela ruka a pochvala ze strany trenéra, že se mi nějak zlepšila fyzička, také není špatná. ;-)
Bootcamp je více než sport, více než skupinový trénink, bootcamp je radost.
Díky bootcampu věřím pohybu.
Bootcamp není jen skvělá možnost udělat něco pro sebe sama, ale především sebe sama překonávat. Navíc se vše odehrává v partě lidí, které vídám i mimo tréninky a co víc, já je dokonce i vyhledávám. Nemám ráda běhání, vždycky jsem ho nenáviděla – občas si jdu zaběhat i sama – viník? Bootcamp a spol. Nesnáším vstávání – vstanu (ale ne vždy úplně nadšeně), protože po ránu si užít hodinu a čtvrt venku, vidět východ slunce je prostě úžasná satisfakce – viník? Opět Bootcamp a spol. Nevyžívám se ve fyzické bolesti – při každém tréninku si jí dopřávám plnými doušky – viník? Zas a znovu Bootcamp a spol. Takhle bych mohla pokračovat, že už by bylo nudné to číst.
Bootcamp mi nabídl možnost, jak si zpestřit život (ne že bych se zrovna nudila) a já jí využila. Stal se součástí mého života, a přestože nedělám žádný sport vrcholově, přestože nemám ambice běhat půlmaratony (i když už jsem si k vlastnímu překvapení dvakrát střihla 10km závod a plán je nevynechat ani letos), přestože jsem vlastně lenoch, tak jsem se stala závislou na pohybu, na ranním tréninku, na sportovním soustředění… Velkou zásluhu na všem výše uvedeném mají trenéři. Nenávidím je, chtějí, abych dělala šílené věci, ze kterých se pak 2 dny vzpamatovávám. Chci jim obvykle tak 1-5x za trénink zakroutit krkem, ale mám smůlu, protože mi naloží a moje jediná myšlenka je věnovaná přežití. Na pokraji kolapsu už přestávám mluvit a slepě dělám, co se po mně chce. Nevím sama, jak je možné že to vydržím, že to přežiju a že vůbec ještě chci přijít znovu?! Chci. Dobrovolně. A dokonce se těším…
Od malička jsem sportoval - nejdřív atletika a tenis, později squash a hokej. Do toho trochu běhání, beach volejbal a kolo. Všechno ve velmi "rekreačním" stylu - nikdy jsem neměl dostatek vůle a píle na to, abych ze sebe dostal maximum. A to byl zřejmě hlavní impuls přihlášení se na Bootcamps - zkusit, jestli zvládnu i větší nálož. První cíl byl vydržet měsíc, což uteklo jako nic. Tělo bolelo, ale hlava s tím byla OK. Vlastně hlava byla odpočinutější než dřív. Nemusíš řešit kdy půjdeš na trénink a kam - to je daný. Nevymýšlíš co tam budeš dělat - to je starost trenéra. Dokonce ani nevnímáš, jestli ještě můžeš, nebo ne, protože když ostatní můžou, tak tvůj mozek si myslí to samý ;-)
Tělo si rychle zvyklo, takže nebyl důvod nepokračovat dál. Měsíce už nepočítám. Z cíle "přežít" se stal cíl "hýbat se a být zdravej". Prostě chodim a nic neřešim. Když se mi nechce ráno vstávat, tak si představím ten pocit na konci tréninku, kdy ležím na trávě ve
Stromovce, rozednívá se, koukám na nebe a odpočívám. Vím, že dneska už mám hotovo, zatímco jiní budou večer po práci v posilovně přemlouvat svůj mozek, aby zvednul kus železa.
Je rok 2013 a já stále chodím 2x týdně na bootcamp. Pravidelné tréninky se již staly běžnou součástí mého života. Zdokonalil jsem svoji techniku běhání a díky trenérce Aničce jsem se naučil i správně při běhu dýchat. Zhubl jsem o 10 kg a kromě bootcampu chodím 2x týdně do posilovny.
Vždycky jsem říkal, že nikdy na žádné běžecké závody nepůjdu. V roce 2012 jsem ale postupně dospěl k rozhodnutí, že bych si nějaký závod moc rád zkusil. Šel jsem tedy v létě na 10 km běh a zaběhl jsem to za 47:48. Atmosféra hromadných běhů se mi zalíbila, a tak v závodění pokračuji.
Hlavní je začít, pak už to jde samo!
VŠEOBECNĚ O BOOTCAMPU:
"Ranní bootcamp mě nabije na celý den" říká Petr
"Reklama nelhala" říká Honza
"Na bootcampu jsem poznala fajn lidi" Pavla
"Nikde jsem se nesetkal s tak profesionálním přístupem trenérů jak na bootcampu" říká Kuba
"Baví mě ta variabilita tréninků" říká Monika
"Hraju hokej... Bootcamp doplňuje mojí fyzickou přípravu" říká Lukáš
